e-mail: info@azfotky.cz
tel.: +420 608 759 811, +420 606 044 339
21.9.2016

Liberec přehrál Plzeň v dohrávce prvního kola o jednu branku

Bílí Tygři přehráli v dohrávce prvního kola hokejové Tipsport extraligy soupeře z Plzně o jednu branku a v tabulce se vyhoupli na čtvrté místo.

aktualizováno 23.9.2016 12:42

Modrá, bílá? Ještě, že není víc variant. Pořád ale nevím, jakou barvu má kdo. Kdo? No, hokejisti. Ti kluci, co mají vždycky hokejku, snaží se dostat puk do brány a mají jinak barevné dresy než protihráč. A to je asi taky to jediné, co o hokeji vím. Ne, pravda, ještě vím, že tam vždycky někdo z hráčů sedí, ale kolik jich je na ledě, kolik na “střídačce”, jak dlouho vlastně takový zápas trvá a jak to vůbec probíhá? O tom netuším zhola nic.

Nikdy jsem nebyla zapálený fanoušek, upřímně nechápu, co na tom všichni vidí, proč si po obličeji patlají nějaký barvy a na krku nosí rádoby šály a pak na zápase řvou jako o život. Dyť se tam nic tak moc neděje. Jezdí se zprava doleva a zase zpátky a občas se prostě někdo trefí. Tak asi s takovou představou sedím ve vlaku a jedu fotit svůj první hokejový zápas. A pořád si nejsem jistá, zda bezpečně poznám, kdo jsou “naši” a kdo jsou “ti druzí”.

Před Home Credit Arenou se to už hemží záplavou modrých a bílých dresů, což mi vážně neulehčuje výběr barvy. Nezbývá mi než doufat, že budou mít na sobě velkého tygra. Obratem si vyzvedávám press kartu a pak už se jen nechám vláčet. Za Péťou, který má za sebou focení desítek hokejů, vlaju nejdřív ke vchodu, pak do press centra, zde si vyfasuju parádní vestu a zjišťuju, že její velikost by mi dovolila přijít naprosto nahá a stejně bych měla látku do půlky stehen. Trošku si připadám jak pytel brambor, ale co nadělám.

Když se konečně ocitám na místě focení, jen koukám. Nalevo sedí hokejisti, napravo sedí hokejisti. “No a to kolega dostal pukem třeba i do hlavy. A jedný paní tady tekla i krev a odvezli jí. Hlavně uhejbej, kryj si hlavu, ale hlavně foťák, ten je dražší!” No to mě teda Péťa fakt uklidnil. Na jednu stranu si říkám, že si ze mě prostě utahuje, ale na druhou stranu vidím, že i teď, před začátkem, má v lecčem pravdu. Třeba že tu není klid. Proč jsem si vždycky myslela, že je na hokeji ticho a slyšet jen moderátor, hudba nebo maximálně ohlasy, když padne gól? Zdaleka se ještě nic neděje a tady to hučí jako v úlu.

Začínám být hodně nervózní. Každou chvilkou to začne a já si nejsem jistá naprosto ničím. Kde budou “naši” a jaké vůbec bude světlo. Stačí mi ISO 1000? A čas? Jak jsou vlastně rychlí? Pátrám v paměti, jestli jsem někdy neviděla hokej v televizi. Hm, tak asi ne, maximálně krasobruslení. Tak se budu muset nechat překvapit.

Zápas začíná a na ledě je… Tma! Cože? Jak tma? Kde je světlo? To bude nějak blikat? No výborně, první minuta a já už panikařim. Na led naskákali první hráči. Roztleskávačky utvořili na ledě cosi jako dráhu, kterou už projíždějí první bílé dresy. Tak aspoň v něčem mám jasno. Bílí tygři mají bílou. Teda dneska mají bílou. Nebo vždycky? To je teď ale vedlejší. Zatím, co poslouchám hymnu, zkouším se uklidnit. Vždyť o nic nejde, buď fotky vyjdou, nebo nevyjdou. Článek taky psát nemusím, dneska to není naostro. To si ovšem myslím teď. Co za chvíli?

Na ledě se utváří formace. Tady už se trochu chytám. Doprostřed se určitě hodí puk a bude. Hra začíná! Dřív než jsem se vůbec dokázala rozkoukat, byl puk v bráně. Jestli jsem ho viděla? Vůbec! Zjistila jsem, že pozice fotografa na hokeji není tak skvělá a úžasná, když jste bezprostředně přímo u ledu, bez plexiskla! Kdykoli vidím, jak se puk blíží k nám, uskakuju asi metr dozadu, protože následuje tvrdý náraz a tupý zvuk, jak o sebe mlátí hokejky. “Musíš si chránit foťák, se aspoň otoč, nebo uhni nějak!” radí mi Petr. Jak mám asi sakra krýt foťák?! Jsem vůbec ráda, že se dokážu pohnout. Třesou se mi kolena a z obličeje mi sálá horko. Tady jsem se vážně přepočítala. Že bude hokej pohoda? Klouzání kluků po ledě a sem tam se mihne kolem puk? Ani náhodou! Právě mi puk proletěl kolem hlavy! První zápas a já byla od puku deset centimetrů.

Dvacet minut uběhlo jako nic a první třetina za námi. Dva puky v bráně. Vystrašená jak králík koukám, jestli jsem vůbec něco ulovila a je to teda celkem bída. Začínám silně pochybovat, jestli byl dobrý nápad sem vůbec dnes chodit. Ale na druhou stranu je to vážně “vzrůšo”. Rozhodně se nedá mluvit o nudě! Spíš o řežbě.

V druhé třetině už stíhám trochu vnímat a dokonce získávám silně hrubý přehled o pravidlech a občas i cvaknu něco, co by se při troše snahy dalo někde publikovat. Dokonce se mi podaří vidět i druhý zásah Tygrů! Každopádně už naprosto zmizela moje představa o tom, že hokej je pohoda. Lítají zlomené hokejky, nárazy a kopy se nešetří, je to spíš takový ledový rugby. Prý mám štěstí, že je to dobrý zápas a něco se děje. Nevím, jestli mám teda fakt štěstí. Zpětně možná, teď si to nemyslím.

Ve třetí třetině se z posledních sil Plzeň snažila, ale na Liberec neměla. Utkání skončilo 2:1 pro naše. Ještě vykulená stojím a koukám a Péťa už mě tahá. “Máme 15 minut na vlak. To dáme, když půjdem rychle.” “Hhh.” je to jediný, na co se zmůžu. Klepou se mi prsty. Je mi zima, bolí mě hlava, mám žízeň. A to jsem jen dvě hodinky stála a koukala na hokej! Balím věci a mizíme. Předbíháme všechny kolem sebe. Vypadají rozhodně víc v pohodě než já. Držím se za Petrem, jednou rukou držím brašnu, druhou svírám puk, který mi prolétl před hodinou kolem hlavy. Malá trofej jako připomínka na můj první hokej. Další mě čeká za 3 dny, vážně zvažuju, že půjdu v helmě.

autor článku: Denisa Albaniová, foto: Denisa Albaniová, Petr Zbranek
20. 9. 2016, Liberec, Home Credit arena


© Copyright 2016 Petr Zbranek. Všechny fotografie jsou chráněny autorským zákonem, jejich kopírování, publikování či jakékoli komerční užití je možné pouze se souhlasem autora!