e-mail: info@azfotky.cz
tel.: +420 608 759 811, +420 606 044 339
22.8.2016

24. ročník hudebního festivalu Benátská! přilákal 19 000 návštěvníků

I když od letošního již čtyřiadvacátého ročníku Benátské! (28. - 30. 7. 2016) uplynulo několik dní, stále jsem se ještě nestihla pořádně dospat a večer mi ještě občas hučí v uších. Fotit tento velkolepý festival pro mě bylo jako rozbít obraz idey, že focení bude vlastně jen doprovodná aktivita vedle zábavy. No, tak jsem se znovu přesvědčila, že za focením je spousta práce a na tu zábavu nezbývá ani čas ani energie.

Po tom, co jsem byla dennodenně součástí příprav a pozvolné proměny veseckého areálu se ve čtvrtek nemůžu dočkat, až uvidím první návštěvníky a uslyším první kapely. Ve stanovém městečku se z dálky tyčí zatím jen pár špiček stanů, to se ale určitě během večera či následujícího dne rapidně změní. Začínám se rozkoukávat a sleduji po očku všechny kolemjdoucí.

Na hodinkách bude pět, konečně začne program! Areál mám už skrz na skrz prochozený, mohla bych od minuty dělat průvodce. Na Gambrinus stage rozehrává Hubert Macháně a pak už je to ráz na ráz, odfocení prvních písniček, pár fotek z davu, nějaké momentky a šup na druhou stage - Skutečná liga. Občas to ještě vezmu přes Rec. stage. Za chvíli jediný co slyším je vlastní tlukot srdce, které jako by chtělo utéct. OK, tohle asi chtělo špunty do uší. Po pár hodinách se líně přivalí první zívání, jó to má ale smůlu, žádnej spánek nebude. Na Gambáč stage do toho právě bušej Pogres 2 a po nich opravdovej hudební zážitek Jesus Christ Superstar. Písničky z jednoho z předních muzikálů z úst Kamila Střihavky, Báry Basikové nebo Dana Bárty prostě nemají chybu! A to je vidět i na obecenstvu, které zhoustlo a vepředu už je pěkná tlačenka. To je teprve zahřívací den? No, to teda potěš pánbůh nebo Ježíši?

Nad ránem konečně dodělané fotky, rychle do postele a ještě rychleji z ní. Baterky, vysílačky, objektivy, karty a jedem znovu. Další den je tu. Dnes už pojedou najednou obě hlaví stage, tedy i Česká televize stage, takže to bude asi mazec (a taky byl). Začátek programu je poměrně pohodový, dobré kapely, vtipálci jako Doctor PP, to se fotí samo. Pak se mi ale díky The Snuff smrskávají vnitřnosti na velikost olivy, takže odfotím nutné minimum a mířím na Pipes and Pints a ti si mě už od prvních tónů získávají.

“Héééj, voni maj jako intro Posledního Mohykána?!” A když vidím jejich dudáka, tak to mám teprve dost. Vojta s pérem v hlavě, vymakanýma kalhotama (na férovku tím jediným, co měl na sobě) a přes obličej otisk modré ruky. Klidně by mohl konkurovat někomu z Čerokíů. Ostatní songy sice nejsou zrovna o Velkým Manitů, ale pecky to jsou taky a do toho až brutální a fakt dost kontaktní show, kde něco jako skákání mezi fanoušky, plácání nebo plivání Redbullu je naprosto normálka. Ovšem je o tom dobré vědět dopředu a ne až po tom, co máte lepkavou tekutiny močový barvy na čočce.

Každopádně ve chvíli, kdy mě tahle kapela chytla to bylo, jako bych si dala kafe s Redbullem dohromady a fotila a poslouchala o sto šest. S Mňágou a Žďorpem jsem zavítala do hodinovýho hotelu, s Annou K. jsem byla až u nebe (a pár tisíc dalších se mnou), protože s ní se přeci nedá lítat nízko a ani De BILL HEADS nebo ti, co jim dopsala fixa, mi nesrazili náladu dolů. To se daří až hlavní hvězdě celé Benátské, kterou byl, jak to o něm říkají, lev, tygr nebo jiná kočkovitá šelma, Tom Jones. Buď jak buď zde radši přenechám komentář kolegům z novin a jelikož podle nich to byl vrchol festivalové sezony, nebudu jim kazit náladu svým názorem. Za to s Olympicem jsem si jejich největší pecky aspoň od foťáku broukala a kdybych nebyla od začátku u pódia, pochybuji, že bych měla šanci se dostat do prvních asi třiceti řad. Olympic totiž přitáhl za celý pátek asi nejvíc fanoušků a není se čemu divit, za těch 50 let se kapela dostala do rádií, televizí, mezi starší, mladší, k táborovým ohňům a jejich nejznámější hity zná snad každý.

Po Olympicu se sice už ploužím jako želva, ale Horkýže Slíže mi zas nalili trochu endorfínů do žil. Poslední skupiny s díky přenecháváme na zdokumentování kolegovi a frčíme dělat fotky.

Poslední ráno už mám sice docela dost, úsměv už jen z povinnosti, ručičky nožičky, všechno bolí, ale nemám moc čas o tom přemýšlet a ono je to možná lepší. Aspoň že nemusím řídit a cestou si můžu projít, na co se dneska můžu těšit, abych vůbec přežila. A jak jsem čekala (a hlavně teda doufala), když jsem vypadla z auta, dostávám se do všudypřítomné nálady, která je prostě pohodová. Z obličejů je jasný, kdo v noci dlouho pařil a má dočasnou alergii na světlo, kdo právě dorazil a kdo to má všechno totál na párku. Párkrát obkroužím areál, vyfotím pár skupinek, co jsou už zase nebo ještě? pod parou a už letím na Visáče a jejich traktor.

Každou chvilku funim, když přebíhám mezi stagema a dumám, jestli jsem já pomalejší nebo se ty kapely střídají rychleji. Od Páji Callty na Kristinu, z její sítě jsem neměla daleko k slzám, teda k jedný s velkým S. Pak jsem zjistila, že jsem teda asi nafrněná, ale tak když se to řiká. Kolem pódia bylo sice už zpočátku poměrně rušno, ale teď to začalo bejt jak kdyby někdo zahustil omáčku. Na Hanku Zagorovou snad přišel každý, kdo byl dneska ve Vesci, ale to je asi naprosto nezbytné. Ráda bych si počkala na její malování obrázků, ale to bych nesměla zas běhat mezi dvěma stagema. Českou ‘Zagorku’ vystřídala slovenská Tublatanka a ti teda uměj hrábnout do strun. Kluci docela přitvrdili a rychle změnili hudební kurz, který dále vedl přes Dragonforce až k vrcholu večera Michaelovi Schenkerovi, zakladajícímu členovi Scorpions. Ten opravdu zabodoval. Tolik rukou hrozit a máchat ve vzduchu jsem najednou nikdy neviděla. A aby mě všichni tihle rockeři a metalisti nepřipravili o zbytky sluchu, odběhla jsem občas na UDG, Xindla nebo N.O.H.A., ale poslední dvě kapely jsem si na Gambáč stage teda ujít nenechala. Kdo by taky chtěl přijít o Billáky, ne? Svatá pravda, nikdo! Sice už jsme měla takovej pocit... Že mozek už mi spí, ale tělo jelo dál, protože kdo by na song Plakala aspoň trochu neposkakoval, i když je ověšenej několika kily fotovýbavy. Poslední skupinou jsou Mandrage, jejich disko úvod sice moje oči už jen těžko dávají, ale naštěstí si neodnáším žádnýho brouka a ani hřebík v hlavě.

Poslední noční výběr fotek, za pár hodin ještě dofotit úklid a konec! Benátskou! Jsem přežila, byla to fuška, ale vlastně i super zábava, takže třeba se zase za rok potkáme! :)

autor článku: Denisa Albaniová, foto: Denisa Albaniová, Petr Zbranek
28. - 30. 7. 2016, Vesec


© Copyright 2016 Petr Zbranek. Všechny fotografie jsou chráněny autorským zákonem, jejich kopírování, publikování či jakékoli komerční užití je možné pouze se souhlasem autora!